BUTY: RASTAKAYAKWANNA
VÝTEČNÉ ALBUM OSTRAVSKÉ SKUPINY

Jediné, co mě na téhle desce doopravdy štve, je její název. Jde o vyloženou schválnost, páchanou na novinářích. Dovedu si představit, kolik literních chyb se v novinách objeví v souvislosti s názvem hodinové nahrávky (21 skladeb!), která mi svým způsobem připomíná legendární Straku v hrsti. Takový přetlak nápadů a nenasytnost vtěstnávat je do co možná největšího množství zdánlivě nespojitelných žánrů jsem slyšel naposled na prvním albu Pražského výběru.

Která skupina si dneska dovolí začít album minutu a tři čtvrtě dlouhou klavírní instrumentálkou? No Buty. A pak přijde ta zajímavá hra: na počátku všeho byla snad Pastrňákova schopnost až neuvěřitelné hudební empatie, která mu dovoluje být každou chvíli (písničku) někým jiným. Připomíná mi Toma Hulce v Amadeovi, který na mejdanu plní úkoly okolostojících: "Zahrajte jako..." A Buty obstály jako Mozart. Tak třeba: Trumpeta - Redl, Cesta byla suchá - Tučný, Až já budu svatý - charakteristická moravská halekačka, Stavební stroje - Vltava. Když to Pastrňáka přestane bavit, alespoň si zacituje, například Knopflera ve skladbě Krtek, rumbu jak vystřiženou z mistrovství v latinskoamerických tancích na začátku Mucha jde, dráždivě nedokončený turecký motiv ve Fakíru v lázních. Ale pozor! Tento eklekticismus není výrazem zoufalství, ale radosti.

Až vás přestane bavit hra na nápodobu, pusťte si album znovu - a to je potom pochoutka. Protože si naše momentálně nejuniverzálnější kapela může dovolit zahrát technicky i barevně cokoli, postupuje způsobem dobrých malířů. S každou novou melodií předstupuje před bílé plátno, zapomíná, co se od ní čeká, a kreslí pomocí šokantních žánrových spojení a pečlivých a precizně provedených instrumentací. S jedinou potřebou: naplnit tvar maximálním množstvím muziky. Ke strhujícím dobrodružstvím přitom Buty nepotřebují mnoho času (jejich písničky jen vzácně překračují dvě minuty), a přesto máme pocit, že jsme o nic nepřišli. Naopak, kolikrát nás nedořečenost a vyšinutí z formy (například v Ledňáčkovi zazní proti všem pravidlům chytlavý refrén jenom jednou) značně vzruší.

Jestliže nahrávka budí dojem stylové encyklopedie, v níž naleznete od big beatu, reggae (obé v jedné skladbě - Brutwanna!) přez jazz, latinu až po folk úplně všechno, pak texty kráčejí, tak jak jsme u But zvyklí, jediným směrem: k málomluvnosti, k okouzlení slovní hříčkou a k fantaskním obrazům. Jakoby v trávovém oparu v písničkách létají hladoví vypasení čmeláci do budek, klobouky s malými ptáky v útrobách, jindy zase ohromí zpěvák úsečností prostého konstatování, že totiž "Rusko je pro mě jako Německo, z toho já mám strach". A aby celek byl dokonalý, následuje balalajkové intermezzo kombinované se závěrem pohřebního pochodu. Ale jak to umějí snad jenom Buty, rychle od toho skvělého nápadu pryč, za jinou pochoutkou. Třeba k trampské Cesta byla suchá, která hudebně shozená není, jde o dokonalý odlitek, jenom v textu je místo na velejemný vtip: "Cesta byla suchá, místy mokrá."

Nezávidím BMG, že museli vybrat jediný hit pro média. Volba nakonec padla na Krtka. Klidně jím ale mohla být Trumpeta, v níž jsem také našel první skvělé místo alba - je to tam, kde se prostá kytarovka v instrumentální pasáži zlomí do vynalézavého, hutně rytmického podloží, na němž vykvete klarinetové sólo do celé své krásy. A tak to jde pořád dál.

Nechci tvrdit, že je to zatím nejlepší deska téhle nadnárodní ostravské kapely. Jsem si však jist, že tentokrát se chlapci na ten náš pinoživý popový svět podívali dosud z největší výšky. Holt, když má někdo v klobouku ptáka, pak to není problém.

Milan Tesař
Reflex 19/97

Design by www.borgo.cz | NAVRCHOLU.cz (C) Copyright by www.borgo.cz