Tak zase příště někde v kulturaku
Text a foto: Mojmír Mohapl

Posledního dne letošního nezvykle předjarního ledna pokřtila v pražském Lucerna Music Baru ostravská kapela Buty svojí poslední desku nazvanou Normale. O tom, že kapela patří k první lize našeho bigbítu, snad není třeba diskutovat. Důkazem o tom byl i tento pražský koncert. Nejen že vytvořili výbornou atmosféru a roztančili a rozezpívali celou Lucernu, včetně lidí, u kterých je tento projev radosti vidět velice zřídka, ale zahráli a zazpívali tak, jak se na opravdové muzikanty opravdu sluší a patří. I přes některé drobné chyby, které jsou však kořením každého živého koncertu, hráli výborně. Pochvalu zaslouží nejen samotné jádro skupiny Buty, ale i doprovodná vokálně a místy i tanečně instrumentální skupinka, kterou tvořili členové ostravské skupiny GG Pump. Nepřehlédnutelnou složkou jevištní scény, která dodávala celému koncertu opravdu "normale" atmosféru, byli také dva výborní muzikanti romského původu - Marek Pilo a Jiří Žikmund. Druhý jmenovaný mně doslova učaroval svými ďábelsky rychlými houslovými party, při kterých mi přecházel mráz po zádech. Na koncertě nezazněly jen všechny skladby z nového alba, ale i věci poněkud starší. Jako například Krtek nebo Hajcmam Blues.

Věnujme se ale koncertnímu zákulisí. Smekl jsem před ukázněností kapely, která se ve třinácti lidech dokázala i s nástroji sesumírovat na poměrně malém polokruhovém pódiu Lucerna Music Baru. Pro ozvučení bylo tradičně a pochopitelně využito místní aparatury šité Lucerně na tělo. Mám pocit, že i odposlechový pult Soundcraft jsem tam už párkrát viděl.

Co mě tentokrát příjemně překvapilo, bylo její nastavení, teď mám na mysli svižně pumpující basy. Odposlech zajišťovalo několik téměř nových reprobeden EAW LA 212. Mikrofony byly kromě dvou AKG C1000 na činely všechny značky Shure v očekávatelném typovém osazení.

Takže víme, co se hrálo, přes co se hrálo, teď ještě na co se hrálo. Pan kapelník Radek Pastrňák vystřídal v rukou postaršího výborně znějícího Fendera Telecastera a po prasknutí struny (desítky Ernie Ball) s Gibsonem Les Paulem. Za zády měl dvě komba - Vox a Marshall, stará snad stejně jako pan kapelník sám. Asi ví dobře, proč je má. Po zemi měl rozložených pár běžných strakatých kytarových krabiček: Boss Delay, Ibanez TS9, Marshall JackHammer a Marshall Compressor. Kousek za kolíčky jeho kytary (na pódiu to opravdu nebylo moc na tanec) seděl dvorní klávesák kapely Milan Nytra se dvěma naštosovanými klaviaturami Yamaha SY-22 a P-150, k nimž měl ještě dva zvukové moduly Hammond XMc-1 a XM-1.

Na oválný předek pódia velikosti většího čajového podnosu, se vešli ještě Marek Pilo s krásně vyřezávaným cimbálem a Jiří Žikmund s elektrofonickými houslemi - takovými těmi skoro úplně bez lubu, odborně zvanými silent violin.

Tlačenice byla i v zadní části jeviště. Napravo vzadu přešlapoval a vytruboval Milan Straka na různé dechové, většinou dřevěné nástroje. Vedle něj blíž ke středu tvrdil muziku basista Petr Vavřík. Měl dva nástroje, jednak kultovně otřískanou baskytaru Fender Jazz Bass, kterou střídal s nádhernou bílou sedmistrunnou basovou kytarou, u níž se dvě struny na okrajích rozeznívaly nad pražci a zbylé tři uprostřed byly nataženy přes bezpražcovou část hmatníku. I když na první pohled spíš než hudební nástroj připomínala model kolejiště okresního nádraží, mohl jsem na ní oči nechat. Nedalo mi to, abych se nezeptal - nástroj byl z dílny zlínského mistra Váchy a nezvyklé rozložení pražců bylo pro Petra Vavříka vyrobeno na jeho přání a míru, aby mohl ve skladbách, kde je to potřeba, bez spartakiádních cviků střídat pražcovou i bezpražcovou basu.

Mezi členy kapely na pódiu v některých skladbách ještě proběhl host Buty Michal Žáček se svými dechovými nástroji. Zadní trochu vyvýšený střed pódia patřil bubeníkovi Richardu Kroczkovi ml. Do přiděleného prostoru se nastěhoval s pěknou tmavočervenou bicí soupravou Premier v custom úpravě, s žabkami prodlouženými podél celého lubu bubnu. S rozměry bubnů to nepřeháněl, kotle byly spíš jazzově subtilní. Ve svém činelovém hájku střídal značky Paiste a Zildjian, hi-hat byla čtrnáctipalcová značky Sabian.

Levá zadní část pódia patřila pěti shora představeným vokalistům, kteří v některých skladbách pěli i sólové party. Tvořili je členové ostravské kapely GG- Pump, kteří navíc střídali v rukou španělky značky Furch. Perkusista Alan "Švedy" Hudeček měl před sebou pár bubínků - konga značky Headliner.

Navíc mezi nimi ještě během koncertu téměř nepřetržitě kolovala různá hrkátka a chrastítka. Taky měli pěkně secvičeno ono toreadorské vytleskávání, kdy sudí tleskají na sudou a liší na lichou a nikdo nikoho nezblbne.

Závěrem ještě jednou skládám poklonu kapele, která se třinácti lidmi na prknech, včetně svých hostů, rozhýbala menší sál Lucerny takovým způsobem, jako se to podařilo Butám při křtu jejich poslední desky.

Fakta:
místo: Lucerna Music Bar, Praha
čas: čtvrtek 31. ledna 2002, 20 hodin
hrály Buty:
Radek Pastrňák - kytara, zpěv
Petr Vavřík - basová kytara
Milan Straka - dechové nástroje
Milan Nytra - klávesové nástroje
Richard Kroczek ml. - bicí
a hosté:
Jiří Oršulík, Jan Oršulík, Marek Moroň, Jan Hroch, Alan 'Švedy' Hudeček - vokály, akustické kytary, perkuse
Marek Pilo - cimbál
Jiří Žikmund - elektrofonické housle
Michal Žáček - dechové nástroje

Muzikus 2002/03

Design by www.borgo.cz | NAVRCHOLU.cz (C) Copyright by www.borgo.cz