Pastrňák bez But
Text: Michaela Šmerglová, Gustav Krch
Foto: David Port, Ondřej Pýcha

Nejraději hraje v poloprázdných klubech, popularita mu dodnes občas vadí a jeden ze svých hitů označuje za nepovedený žert a upřímně ho nenávidí. Přitom je ovšem Radek Pastrňák lídrem kapely, která patří v Česku dlouhodobě k nejpopulárnějším - kapely Buty.

LN: Právě jste vydali album "romských" písniček Normale. Proč jste se rozhodli dělat takové album teď, kdy se do podobných věcí pouštějí další muzikanti?
Na jaře, kdy jsem to vymyslel, se do toho ještě moc lidí nepouštělo. Pohnutka byla jednoduchá: kluci, kteří s námi zpívají v kapele, mají odnož, jmenuje se Úspěch, a tam hrají různé covery. Sem Maroš Moroň přišel s písničkou Žeróm a tu hráli. Líbila se mi, dostal jsem chuť takovou desku udělat. Rozhodně to nebylo proto, že bych chtěl budovat nebo bořit mezi lidmi mosty. Ne! Prostě jsem si zas všiml romské muziky, kterou mám rád, a využil ji ve svůj prospěch. Tak zní nejupřímnější vysvětlení.

LN: K tomu je ovšem třeba mít tu muziku odposlouchanou - jaké byly hlavní zdroje?
Vlastní zkušenosti. Já hrál s cikánskou kapelou tři roky, chodil jsem ke klukům domů, znal jejich zázemí.

LN: Okamžitě bylo jasné, že půjde o celou desku?
To člověk neví nikdy. Napřed to bylo pár písniček, pak deska.

LN: Byl v kapele někdo proti?
Nevzpomínám si. Samozřejmě, zatím nevíme, jak na desku bude kdo reagovat. Cikánům-kamarádům se líbí, jak těm ostatním, nevím. Slyšel jsem, že poslankyně Horáková tam našla něco nevhodného.

LN: Co?
Nevím přesně. Ale počítal jsem, že tohle CD může vyvolat problémy na ulici, zatím to tak není.

LN: Když mluvíme o problémech na ulici, nebyly by vaše první. V Polském Těšíně jste dostali nabito, pak v Českých Budějovicích jste se drsně pustil do diváků...
Ale to už jsou dva tři roky! V Budějovicích jsem to neukočíroval a trochu to přepísknul. Provokoval jsem prostě diváky na festivalu, který měl takovou chcíplou náladu. A v Těšíně nás regulérně přepadla banda mladých Poláků a chtěli naše tašky, nástroje...

LN: Schází se kapela Buty často?
Moc se nevidíme. Skoro vůbec. My ani nevznikli tak, abychom byli pořád spolu, jsme od začátku taková cizinecká legie.

LN: A jak často spolu dohromady pracujete?
Spolu většinou zkoušíme pár měsíců před vydáním desky nebo se týden soustředíme před koncertem. Jinak si každý dělá svoje. Richard (Kroczek) se snaží dělat agenturní práci, já se flákám po městě nebo jedu na hory. Každopádně se vždycky každé dva roky pokouším dát dohromady nějaký materiál.

LN: Kdy jste došel k tomu, že se můžete živit jen muzikou?
Brzy. Asi v roce 1986, kdy jsem měl v práci dvacet absencí za měsíc. Tak jsem si na krajské agentuře udělal přehrávky a začal na volné noze. Přitom jsem ještě topil v kině a tak. Ale skutečná muzika přišla v devadesátém pátém.

LN: Máte něco v záloze v případě, že byste se měl živit něčím jiným?
Asi bych se vrhl na scéniku, produkci... Teď jsme třeba s kapelou dohodli, že natočíme film. Koupili jsme kameru, tak proč ne?

LN: Natočíme, nebo natočíme si?
Jé, to bych o tom musel všechno říct, a to nechci. To je tajné.

LN: Posloucháte svoje staré desky?
Dlouho jsem je neměl v ruce. Jsem tři čtvrtě roku odstěhovaný od ženy, kde zůstaly i desky. Ale nedávno jsem je slyšel, no tak jsem si to poslechl, zjistil, že to znám, a dál to poslouchat nebudu.

LN: Jsou mezi staršími písničkami nějaké, které nemáte rádi?
Františka Dobrotu nenávidím dlouho. To byl nepovedený vtip, který se náhodou stal masovkou. Popravdě řečeno, ze všeho nejvíc mám rád naši druhou desku Ppoommaalluu. Připadá mi nejlepší. I když jsou ty písničky už staré, hraju je rád. Pokrývače, Ruku dlouhou... u nich se člověk nemusí přetvařovat, kroutit.

LN: Zmíněné písničky se staly hity. Čekal jste, že to budou právě ony?
Nevím. O tom já před deskou nikdy neuvažuju.

LN: Asi trochu tušíte, co se bude líbit, která písnička bude tahoun?
Špatně se to odhaduje, nakonec to bývá stejně jinak. Z posledního CD se mně líbí věci, které se těžko budou hrát v rádiu: třeba Já jsem cigán. To jsou typická sedmdesátá léta. Nevím. O tom, co by se mohlo líbit, přemýšlím, až když je deska skoro hotová. Na té poslední je to písnička Duj duj duj. Je to vlastně vykradená lidová, původně Maličká su, husy pasu.

LN: Narazil jste na hudební krádeže. Vykrádáte i sebe?
Sebevykrádání je běžné a dá se mu bránit těžko. Já mám na každé desce alespoň jednu věc, která je rytmicky podobná jiné. Třeba Mám jednu ruku dlouhou a Ohambí. Mně je to tempo prostě blízké. Na CD Normale je ale zcela záměrně vykradený Hotel California od Eagles. To má být ovšem okatá ukázka hlouposti.

LN: Řekl jste, že s kapelou se moc nevídáte. Jde mezi vámi o vztah harmonický, nebo o sled"ustátých" konfliktů?
Konflikty jsou. Ale jinak panuje mezi námi vztah pracovní. A když se přece daří, jsme si blízko. Nicméně máme mezi sebou pevné pouto.

LN: Jste to vy, kdo konflikty řeší?
Hádám a překřikuju se s Richardem. Chlapci po zkušenostech mlčí a nepřidávají se ani na jednu, ani na druhou stranu. Čekají, jak to dopadne. Takže problémy vytvářím i řeším zároveň.

LN: Konflikty nebyly takové, že byste se kvůli nim chtěli rozejít?
V noci ano! Druhý den to bývá lepší... Velká krize byla v devadesátém sedmém, to jsem se na koncertní šňůře s nikým nebavil a cítil se ublížený, špatný. To přešlo.

LN: Vraťme se do doby,kdy jste hrál třeba s Marií Rottrovou. Bylo to pro obživu, nebo vám tato muzikantská zkušenost dala víc?
Na první straně to bylo pro obživu, na druhé straně tam hráli dobří muzikanti, od kterých se dalo učit. Podíval jsem se taky do toho prostředí, do studia a tak. A pak, Marie odjakživa zpívala dobře, i v tom se dalo něco pochytit. Ale především to bylo pro peníze.

LN: Věra Špinarová, s níž jste taky hrál, prožívá návrat, Marie Rottrová začíná zpívat víc. Zvala vás některá opět ke spolupráci?
Marie mě zvala na křest, ale přišlo mi do toho hraní, tak jsem nešel. A s Věrkou mám dlouho plán něco udělat, něco jí napsat. Zatím se neumíme dohodnout co.

LN: Jaký je váš vztah ke zpěvákům, kteří byli v době minulé nahoře a jsou zase? Karel Gott, Helena Vondráčková...
Na koncertě Karla Gotta jsem nikdy nebyl, ale myslím, že je to skvělý zpěvák. Je to chytrý člověk, možná má trochu divné organizační zázemí, tedy prý! Helenu Vondráčkovou jsem slyšel zpívat na half-playback. Hráli jsme po ní a já zpíval na stejný odposlech jako ona, nepochopím, jak mohla zpívat tak dobře na tak mizernou techniku. Je to profesionálka, jako zpěvačku jsem ji měl rád od mládí. Jací jsou jako lidé, nesleduji. Ani mě to nezajímá.

LN: Co Buty a snaha prosadit se v zahraničí?
Měli jsme v plánu probourat se do Polska, ale tam je dobrých muzikantů dost. Navíc tamní BMG nemělo zájem nás vydat. A to je asi jediný stát, kde by nám mohli rozumět. Nemyslím, že by naše věci šly přeložit do angličtiny. To už by bylo něco jiného, ani obsahově by tomu cizinci nerozuměli. Tohle je čistě česká věc. Jezdíme sem tam do zahraničí pro Čechy. Byli jsme v Chicagu, v Londýně, chystáme se do Paříže. Ale to jsou spíš výlety.

LN: Hrál jste v USA i domorodcům?
Ne. Většinou se hrálo Čechům. Ale v jednom bluesovém klubu jsme se snažili vystoupit před Američany, ale oni nám to nepůjčili. Nakonec jsme byli rádi, protože oni hráli tak dobře, že bychom měli ostudu.

LN: Říká se, že Ostrava tradičně byla a je v muzice líhní něčeho zvláštního, nového neotřelého...
To asi kvůli izolaci. Jsme tady poslední větší město na východě, do Prahy pořádná silnice nevede... tak když to tady někdo začne v muzice myslet vážně, má čas pracovat neovlivněn do doby, až je to dobré. Pak s tím jde do světa. Když se něco vyloupne v Praze, okamžitě se okolo seběhnou pirani a začne se pracovat na dalších spolupracích, člověk se rozmělní a končí. V Ostravě je šance si budovat ksicht v ústraní a klidu.

LN: Je ta odloučenost výhoda?
Asi relativní. Zas si tu člověk nezajde na koncerty jako v Praze. Ale mně to zas tak nechybí.

LN: Přesídlení do Prahy vám už někdo navrhoval, ne?
Už jsme o tom přemýšleli v šestadevadesátém, ale já si záhy uvědomil, že klid je cennější. Aspoň pro mě. Nepotřebuju být denně v televizi.

LN: Mimochodem, vy a televize: Buty nejsou kapela, která by se objevovala v estrádách. Odmítáte nebo o vás není zájem?
Párkrát jsme v takových pořadech vystoupili. Hlavně u Karla Šípa, a to z vděčnosti, protože nám v začátcích hodně pomohl. Ale nemyslím, že teď bychom měli zapotřebí do takových pořadů chodit. Jo, když uděláme novou desku, většinou firma nařídí, abychom do nějakého pořadu šli. Tentokrát se to zatím nestalo. Sami se nikam netlačíme. Raději jedeme kolem republiky a koncertujeme. Máme výhodu, že už nás lidi znají.

LN: Co s vámi"dělá" Český slavík?
Ve slavíku jsme nebyli dlouho a ani se tam nechystáme. Mně to celé připadá podezřelé. Navíc jsme se s jeho produkcí letos pohádali. Pro nás je cesta do Prahy celkem osm set kilometrů, a oni nám nebyli ochotni zaplatit ani cestu nebo ubytování. Tak jsme řekli, že na pořad, kde stejně budeme sedět někde v šesté řadě, nepotřebujeme jet. Myslím, že slavík je slušně sponzorovaný na to, aby mohli zaplatit muzikantům ubytování. Myslím, že tam přehazují prachy hráběmi, a já nepotřebuju někoho takového živit.

LN: A pořady jako Noc s Andělem...
To je něco jiného, tam je příjemná parta, se kterou se dá rozumně mluvit, a hraje se tam živě.

LN: Je to image u těch, co odmítají chodit do určitých pořadů?
Je to otázka vkusu. Postoj a vlastně i image. Snaha udržet si svůj ksicht.

LN: Dělali jste něco programově pro získání image?
Dělali jsme spíš něco proti tomu. Když byla bída, vzali jsme i večírky pro firmy, ale těch jsme za deset let odehráli asi pět. Když se jedná třeba o našeho potencionálního sponzora na šňůru, byla by hloupost ho odmítnout. Šňůra bez sponzora se těžko hraje... Ale že bychom činili něco speciálního? Na začátku jsme ze sebe hodně dělali kašpárky, uváděli lidi do rozpaků.

LN: Přemlouval vás někdo k účinkování v reklamě?
Lanařil nás jeden pivovar, ale to bylo provázané se sponzorováním. Reklamu jsme natočili, ale oni ji nakonec nepoužili.

LN: Po přečtení pár rozhovorů s vámi může člověk nabýt dojmu, že žijete de facto jen v hospodě.
To je realita. Já jsem hospodský model. V hospodě sedím často.

LN: Od rána do večera s notýskem, kam zapisujete hluboké myšlenky?
To ne. A notýsek do hospody dávno nenosím. Ale pokud nejsem s dětmi nebo nemám práci, bývám často v hospodě. Jsem tak zvyklý žít. Na televizi se moc nekoukám, radši si něco přečtu nebo sedím v té hospodě. Sám tam ale nejdu.

LN: V hospodě přicházejí nápady?
Ano, ale potom potřebuju pracovat zavřenej někde s partou, nebo sám.

LN: Byla potřeba samoty důvodem, proč jste se odstěhoval od rodiny?
Dá se říct, že jo. I když je pravda, že jsem byl spíš vyštván. Ale myslím, že pro to vyštvání jsem udělal hodně. Samota je pro mě důležitá, je to jediný okamžik, kdy jsem schopen "zamířit reflektor" a něco vidět. Když kolem běhají děti, tak tohle nejde.

LN: Proto by si neměl muzikant pořizovat rodinu?
Může ji mít, ale muzikant musí vědět, že má rodinu, a rodina musí vědět, že má muzikanta. Myslím, že je dobré, když má něco jako ateliér, komůrku, kam může se svolením své ženy utíkat. Doma je pořád na dostřel, neustále od něj někdo něco chce. Pokud si lidé věří a mají se rádi, tak to jde. Člověk jen není doma tak často, jak obvykle otec bývá.

LN: Přináší ta situace stavy: měl bych se víc věnovat dětem, ne jim jen shánět peníze?
Takové výčitky nemám, protože jsem s dětmi poměrně často. Tak obden. Zhruba stejně, jako jsem byl předtím.

LN: Byl jste někdy na dně?
Ekonomicky jsem byl na dně dlouhou etapu svého života. Zvykl jsem si na to, peníze přišly samy. Já pro to nic neudělal, kromě písniček. Jenže ty jsem nedělal pro peníze, ale pro radost. Teď už je samozřejmě dělám kromě radosti i pro peníze. Psychicky bývám na dně často. V takových dvouletých cyklech. Když ale začnu dělat na desce, je to známka toho, že se ze dna začínám dostávat. Při natáčení jsem nejvíc nahoře. Deska se udělá, seběhnou se novináři a to pomalu zas začíná vzduchu z dušičky ubývat. A já jedu nějakou dobu úplně po ráfku.

LN: Když přišel úspěch, popularita, nenesl jste to moc dobře...
Jsem stydlínek, nerad se fotím a nerad se bavím o tom, co dělám. Snažím se veškeré informace vecpat na cédéčko. Občas popularitu strávím, i když někdy mi vadí tak jako na začátku.

LN: Poslední deska kapely Buty vyšla nedávno. Co bude dál?
Každopádně bych v nejbližší době nechtěl dělat další. Ta musí uzrát. Hlavně jsme domluveni, že uděláme ten filmíček, a k němu myslím uděláme také muziku. Po čase bude třeba zas připravit desku, máme smlouvu ještě na jednu.

LN: Mluvíte o"filmíčku", ale zdá se, že ho myslíte vážně.
Jistě. Chceme udělat něco, co by se nám líbilo. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás není profesionál, nedá se čekat, že to bude biograf do kina.

LN: Přiberete profíky?
Jeden profík tam je, režisér Marcel Petrov. Je dokumentarista, ale celovečerák ještě nikdy nedělal.

LN: Takže celovečerní film?
Chceme udělat dlouhý film.

LN: Hudební?
To nemůžu prozradit.

LN: Posloucháte i jinou než vlastní muziku?
V poslední době mě nejvíc baví folklor, zejména balkánský. Nakoupil jsem i pár cédéček s vážnou muzikou, ale neuletěl na ní.

LN: Pouštíte si hudbu pro radost, nebo pro inspiraci?
Odpočívám tak. Když už hlavička nechce dávat vajíčka, dám si panáka a pustím si big beat. Spíš než bych cédéčka sháněl, si je půjčuju. Teď se mi strašně líbí skupina Švihadlo a její deska Slunce. To je myslím nejlepší, co tu vzniklo za posledních pár let, úplná bomba. Samozřejmě taky Jiří Macháček a Mig 21. Ale ti nejsou tak komplexní. Líbí se mi texty, muzika mi připadá příliš obligátní.

LN: Jste překvapený tím, kdo jsou vaši posluchači? Čekal jste jiné?
Když jsme s touhle partou začali hrát, zdálo se, že natočíme desku a budeme se živit jinou "slušnou" prací. Jenže pak jsme natočili desku Ppoommaalluu a zatoužili po koncertování. Čekal jsem, že budeme klubová kapela a budeme sem tam jezdit při práci do klubů. To bylo fajn. Lidi chodili málo, někdy deset, někdy padesát. Koncerty jsme hráli i vsedě, bylo to intimní hraní. Velká změna přišla s filmem Jízda, začali na nás chodit i jiní lidé. Nečekal jsem, že to bude taková rána.

LN: Byla to změna pro radost?
Pro radost bylo vědomí, že na nás přijde šest tisíc lidí. Teď si zas raději zahraju v poloprázdném klubu.

LN: Koho byste měl v publiku rád?
Muziku dělám pro sebe, to znamená i pro vrstevníky - třicet až pětačtyřicet let. Hudebně se odkazuji na věci, které jsou mé generaci společné. To jsem si vždycky myslel, ale najednou naše CD kupují děti.

LN: Vaše děti vás poslouchají?
Vendulka je ještě malá. Majda to myslím všechno zná, ale že by si to pouštěla, to si nemyslím. Má svoji Britney Spears, ale i big beat.

LN: Korigujete jí?
Ne.

LN: Vám v mládí servírovali určitou muziku?
Ne. V sedmé osmé třídě jsme přišel do styku s big beatem, ten mě držel do vojny. Pak přišla jazzová epizoda.

LN: Kdyby Buty skončily, co budete dělat?
Půl roku nic. Za tu dobu bych si vymyslel práci, která by mě bavila, u níž bych se nemusel přetvarovávat, třeba ve strojního zámečníka.

LN: Psal byste na zakázku?
Psal jsem třeba pro Marii Rottrovou, ale neshodli jsme se úplně. Hodně lidí po mně chce písničky, ale mám pocit, že jsem schopen psát jen pro nás. Že ty texty jsou na jiného nepřenosné.

LN: Vystupovat sólo byste nedokázal?
Ne, jsem stádní tvor a potřebuji smečku. Teď to navíc vypadá, že se řady naší kapely ještě rozšíří. S víc lidmi je víc srandy.

Příloha Neděle Lidové noviny 12.1.2002

Design by www.borgo.cz | NAVRCHOLU.cz (C) Copyright by www.borgo.cz