Velký pozor na malé politiky
Text: Patr Vizina
Foto: Tomáš Krist, Sony BMG

Kapela Buty vydává po pěti letech nové album Votom. Za dlouhou odmlku prý může čtyřicátnická krize, kterou si Radek Pastrňák a "šedá eminence kapely" bubeník Richard Kroczek prošli.

LN: O čem tedy deska Votom je? Po prvním poslechu působí jako posmutnělé písničky pro posluchače se smyslem pro humor...
RP: A zkoušel jste podroušený poslech?
RK: Když jsme na ní začali pracovat, tak mi ještě nebylo čtyřicet, chápete? Přesně mapuje období, kdy vznikla. Umřel mi táta, doba i všechno kolem zrychlilo. Do toho přišlo nové století a my, tedy Buty, jsme najednou nevěděli co a jak. Nová deska je pro mě velmi důležitá - a jestli je smutná, tak je dobře, že je smutná.

LN: Co jste vlastně posledních pět let od vydání desky Normale dělali?
RP: Já jsem ani moc nevěděl, jak dál. První dva roky jsme dělali takovou "antihmotu", konfrontační písně, kakofonie, vynálezy, co všechno se dá vydržet. Byl jsem zlý na celý svět, na sebe a na všechno kolem. Do toho jsme samozřejmě polévali jazyk a tak dál... Pořád nebylo jasné, o co mi jde.

LN: Taková zlá období k vám přicházejí periodicky?
RP: Ne, to vlastně přišlo dohromady s takovou krizí čtyřicátníka, nespokojeností se sebou samým, s muzikou, která dnes vzniká, nebo třeba s jejím nepochopením. Nespokojenost s tím, že se nedokážu, nebo nedokážeme, v dnešku orientovat.

LN: Co vám v té orientaci nakonec pomohlo?
RP: Před rokem a půl jsem se prohlásil za důchodce. Řekl jsem si, že už na to kašlu a nebudu nic nového vymýšlet. Dal jsem si slamák na hlavu a odjel jsem na dovolenou k moři - do Stodolní ulice v Ostravě - tak trochu jsem se flákal a zjistil jsem: Proč se s tím tady budu párat? Jsou to obyčejné písničky pro radost, a pokud ji z muziky člověk nemá, tak ji nemůže dát nikomu jinému. Odpadly ambice bořit svět, někomu hrozit nebo něco dokazovat. Nakonec to dopadlo dobře, protože tu najednou byl otazník, proč se vlastně s něčím konfrontovat, zkoušet se nějak ztotožňovat s dnešní dobou. To ať si dělá někdo jiný. Spadl mi kámen ze srdce a začaly se sypat písničky.

LN: Richarde, měl jste i vy po minulé desce Normale rozezlené období?
RK: Každá deska je pro nás vlastně koncem jednoho období. Normale se nám dodnes líbí, mají ji rádi i fajnšmekři a vnímaví posluchači, ale my jsme na ní trošku ztroskotali. Široké veřejnosti se moc nelíbila, koncerty nebyly moc navštěvované, takže jsme si řekli: Co teď? Další deska bude zlomová. Všichni se ptali: Bude to zase něco takového... cikánského...?
RP: Nebo vietnamského...?
RK:... Jenomže byl začátek nového století, které považuju za obrovské zrychlení - od muziky, filmu až k politice...

LN: Ale vy sami mi na nové desce zrychlení nepřipadáte...
RK: Ne, to nejsme. Snažili jsme se to nějak pojmout, ale přitom jsme se zastavili, zamrzli. Proto ta nová deska trvala tak dlouho.
RK: Vlastně jsme víc než polovinu písniček neměli rádi, neměli jsme rádi sebe, ani to, co děláme.

LN: Co bylo na písničkách špatně?
RP: Natočili jsme je a slyšeli jsme, jak hrajeme blbě. Jako kdybychom byli pod nějakou kletbou. Nejde to, nej-de-to. Text? O čem? A hlavně: Proč? Budu tam zpívat nějaké rýmovačky a říkanky jako před patnácti lety? Už jsem se na to málem vykašlal a teprve tehdy mi došlo, že se má zpívat o tom, co mě buďto zajímá nebo z čeho mám srandu nebo co mě naopak štve.
RK: Snad každou písničku na téhle desce jsme natočili minimálně pětkrát, až se nám začala líbit. Museli jsme si prostě zvyknout na svůj věk. To období považuju za silný bod.

LN: Je pro vás čtyřicítka opravdu tak výjimečným věkem?
RK: Ano. Už dříve jsem to pozoroval a sledoval kolem sebe, jak se čtyřicátníci mění a chovají, třeba ve filmech. Několik filmů mě zasáhlo - třeba Ztraceno v překladu, ten jsem viděl snad patnáctkrát.

LN: Čím se vám film Ztraceno v překladu tak líbil?
RK: Vždycky jsem si říkal, že se mě to ještě netýká, a najednou jsem zjistil, že už ano. Čtyřicítka podle mě s každým chlapem zamává. Začne se více hádat se ženou, možná se začne více starat o svou pleť, přemýšlet o Ferrari, více se hlídat nebo jíst vitaminy. Není úplně starý a není úplně mladý. Když jsem šel nakupovat před deseti lety, všichni mi automaticky tykali, dneska mi vykají. Přitom jsem mentálně nezestárl, ale tělo stárne. Naštěstí jsem si udržel manželství, nevrhl jsem se do nějakých válek, nenašel si milenky... Každému chlapovi přeju, ať si čtyřicítku užije. Ti, kteří se tím složitým obdobím prokousnou, pak dělají nádherné věci, vezměte si Ursinyho nebo Stinga.

LN: Čtyřicítku nerozebíráte nikde v textech, ale je cítit někde vespod, na celém albu...
RP: Jsou tam takové věci... Třeba nikdy bych si dříve netroufl dělat si takovou legraci z vesmíru nebo z boha - ne, že bych bral boží jméno nadarmo, to bych si nikdy nedovolil, ačkoliv nejsem věřící křesťan nebo buddhista.

LN: Legraci z řádu věcí?
RP: Dělat si až takovou legraci z toho, jak to na světě chodí. Když si promítnete život, kudy běžel, tak je to nakonec legrace.

LN: Z desky do jisté míry vyčnívá písnička Tisíc korun, kde je hlavní postavou "člověk v tísni", žijící v "zemi bohaté na lůzu", prostě nic legračního. Nebo se snad pletu?
RK: Ta pro nás v tom čtyřletém období měla zásadní roli. Poprvé jsme ji hráli večer poté, co ji v šest ráno Radek napsal. Vlastně byla nadějí pro novou desku, viděli jsme, jak by se dál mohla odvíjet. Silný kus, který byl takovou mapou tehdejšího dění, bylo to krátce po tsunami a záplavách v Tichomoří. Ta písnička udělala obrovskou práci - pohnula nás k tomu, abychom desku dokončili.

LN: Richarde, která skladba z nového alba je naopak důležitá pro vás osobně?
RK: Určitě písnička Karel spí, která vznikla u nás doma v kuchyni. Nejvíc na ní miluju videoklip, který je prozatím v Radkově hlavě a možná nikdy nebude natočen.
RP: O té kosmické stanici?
RK: Celé se to odehrává někde ve vesmíru a důležitou roli tam hraje Pavel, tedy Jan Pavel.

LN: Myslíte papeže?
RP: Pavel v té písničce je prorok, který tam ve skafandru někde na té kosmické stanici něco opravuje, nebo byl prostě jen venku, projde tím turniketem dovnitř a tam celá parta kosmonautů sedí kolem stolu, kouří, chlastá a čumí do stolu. Ptají se ho, jak to na tom světě vypadá, jaký vlastně je? Tak jsem jim to tam v té kuchyni vysvětloval a do toho umřel papež. Tak mi pomalu začalo blikat Pavel - Karel -Wojtyla a ty jeho dva životy, Wojtylův a papežský. Co se tam všechno muselo dít...

LN: Votom je tedy deska také o Wojtylovi...
RK: Když Jan Pavel II. zemřel, tak jsme to všichni sledovali a měli jsme slzy v očích. Celá moje rodina i já jsme Jana Pavla velice milovali. Když mi Radek řekl, o čem by ta písnička mohla být, stala se pro mě úplně nejsilnější z celé desky - možná vůbec ze všech, které jsme kdy udělali.
Beru to jako hotovou věc: Pavel je papež, který se šel podívat ven na ten stupínek vesmírné stanice se zábradlím, co vlastně dělá Karel, tedy vesmír. Karel spí. A Pavel musí chránit děti. Do té představy jsem se zamiloval.

LN: Takže po dvaceti letech existence Buty balancují mezi pozemskou tísní a kosmickou nadějí?
RP: Ona má takové dvě polohy -jedna je "čistý pastoušek", jemné věci jako Tisíc korun, Myšlenky nebo Pusinka na prdel, pak je tam temná strana síly, třeba píseň Vodevzdej, o tom, jak málo romantické může být stáří.

LN: Lidé vašeho věku se zajímají o politiku - třeba jen proto, aby věděli, jak bude vypadat školství pro jejich děti. Platí to i na vás?
RK: Platí a hodně. Proto jsme se rozhodli podpořit našeho kamaráda Mirka Topolánka krátkými koncerty ve čtrnácti městech České republiky. LN Když vám někdo namítne, že tím podporujete celou politickou stranu, v níž jsou ovšem lidé, které zas tak dobře neznáte...?
RP:...tak řeknu, že k volbám půjdu a budu volit doprava, ale nic zvláštního si od toho neslibuju, když vidím ty obličeje... Jdu do toho hlavně proto, aby docházelo ke střídání. Když si představím, že by tam další čtyři roky strašil ten Rumburak, nevím, jestli bych to přežil.

LN: Čím si Topolánek získal vaši důvěru?
RK: On je naprosto jasný Moravák, přijde mi rovný. Z těch politiků, které znám, je pro mě nejpřijatelnější. I když má své ambice, což má asi každý, není to úplný "mafioso". Dá se s ním mluvit, umí praštit do stolu a hlavně - je vysoký, má velkou nohu a je to chlap. Není to žádný malý páprda s malým ...

LN: Takže malým funkcionářům ze zásady nevěříte?
RK: Samozřejmě že ne, na malé politiky s malou nohou bych si dal velký pozor...

LN: Vlastně jste úspěšní podnikatelé, Buty jsou zavedená značka. Měli jste období, kdy jste se báli, že si ji pokazíte?
RK: Měli jsme období špatných koncertů. Nebavily nás, nevěděli jsme proč hrát... ta doba je naštěstí pryč.

LN: Co drží Buty těch dvacet let pohromadě? Je to loajalita vůči Pastrňákovým písničkám?
RP: Kdybych neřekl, že nás drží spolu taky peníze, lhal bych. Už jsme to mnohokrát chtěli rozpustit, ale vždycky se zjistilo, že by to byla škoda. Pokud se na pódiu ti muzikanti snesou...
RK: Na deskách jsme se jako kapela vždy dost podřizovali Radkovi, aby naše hraní sloužilo tomu hlavnímu - že je v nich nějaké sdělení, že tam je důležitý zpěvák a text. Koncerty jsou samozřejmě kapku jiné - ten rozdíl musí být znatelný. Při živém hraní něco prodloužíme nebo zaranžujeme jinak, abychom si zahráli a bavilo nás to. Naše hráčské umění zas není tak veliké, jak si leckdo myslí, ale dohromady je to náš svět.

LN: Jaký je tento svět podle Pastrňáka?
RP: Vlastně je to rodina, i Boží úradek. Buty vznikly mým a Richardovým útěkem z AG Fleku. Chtěli jsme natočit desku a pak jít každý svou cestou. Pozval jsem Milana Nytru, Andreie Troadera a Petra Vavříka na desku Pískej si, pískej a ukázalo se, že by to mohlo fungovat. Prožili jsme spolu strašně moc vítězných tažení i šílených okamžiků. Přišly kotrmelce, hádky, nebo Andreiův odchod. Ale pro mě jsou Buty nástroj. S nikým jiným bych takové desky nenatočil.

Příloha Kulturní revue Lidové noviny 3.6.2006

Design by www.borgo.cz | NAVRCHOLU.cz (C) Copyright by www.borgo.cz