V letním obutí
Text: Roman Lipčík
Foto: Petr Škvrně a BMG

Léto je pro muzikanty našich časů slušná holírna. Pořadatelé kulturních akcí sázejí poslední dobou víc na rozmanité, pestře obsazené festivaly než na prosté koncerty a nabízejí hvězdám superhvězdné částky. A tak máme festivalové matadory, kteří stihnou obrazit i dva fesťáky za den a... A máme vzácné výjimky, které světí léto a lazebnického procesu se odmítají účastnit. Ostravské Buty jsou jednou z oněch výjimek. Ptáme se proto na sklonku léta jejich šéfa Radka Pastrňáka:

Co dělají Buty celé léto, že není slyšet jejich dupot?
Já jsem většinu času na chaloupce v jižních Beskydech. Chodím na houby, které mi rostou hned za domem, dokonce i lišky, které jsem neviděl snad patnáct let. Dále se zabývám tím, že to, co nasbírám, pojídám. Petr Vavřík se v Přerově stal obětí povodní. Bydlí přímo na nábřeží Bečvy, která tam stoupla o tři a půl metru, takže on střídavě vyklízel bláto ze dvorku a jezdil do Zlína, kde režíroval natáčení nové desky Mňágy. Richard Kroczek se zabývá organizováním nadcházející šňůry a tak dále...

Kapelní aktivity jsou tedy na nule? Žádné festivaly...?
Řekli jsme si, že věcmi z nové desky nebudeme plýtvat na festivalech, že je nejprve odehrajeme na vlastních koncertech, kde se sejde naše publikum. Teprve potom by případně mohly přijít na řadu festivaly. Nemám je navíc moc rád. Je tam spěch, není čas si pořádně zabydlet pódium. Jeden, první a poslední v tomto roce, jsme právě minulý týden odehráli v Bratislavě a moc se nám nepovedl. My už jsme špatně vykročili do tohoto roku na Silvestra v pražské Lucerně, kde nám technika z hraní udělala tak nehorázný bordel, že jsme to museli přerušit. Shodou okolností stejně jako v Lucerně i v Bratislavě před námi hrála Laura a její tygři a dopadlo to podobně. Na pódiu nám nefungovalo vůbec nic a o nic lepší nebyl zvuk, který šel mezi lidi. Dohráli jsme, protože jsme nechtěli, aby na to dopláceli nevinní posluchači, ale teď se z toho vzpamatováváme. I z té pachutí, která vznikla, protože některé slovenské noviny to nehezky rozmázly s poukazem na to, že jsme si řekli o půlmilionový honorář.

A neřekli snad?
Neřekli. Pořadatel nám ho nabídl.

Nějak jsem podcenil inflaci. To je dnes běžná suma za jedno vystoupení přední kapely?
Samozřejmě že není. Nikdy nám nikdo tolik nenabídl. Sám nevím, kde na to vzali, prý snad od sponzorů. Festival jsme odehráli vyloženě jen pro peníze. Takovou sumu by odmítl opravdu snad jen blázen. A dobře nám tak za tu hamižnost, vymstila se nám. Ukázalo se, že člověk má hrát tak, jak se mu chce, a ne podle toho, kolik je za to peněz. Zase jedna životní zkušenost.

Další vás čeká zanedlouho. Chystáte se na festival do polských Sopot. Je to pro Buty to pravé ořechové?
Přiznám se, že nevím, jak ten festival vypadá dnes. Pamatuju si ho, jak vypadal za bolševika, Dušan Grúň, Maryla Rodowiczowá, tak nevím. Už hrozně dlouho se ale s kapelou do Polska chystáme. Domníváme se, že je to jediná země, kde by nám snad mohli rozumět, aniž bychom museli sahat na texty a na to, co hrajeme. My kdysi poslouchali jejich kapely a rozuměli jim, věřím tedy, že i oni budou rozumět nám. Jsme rádi, že nás pozvali, doufáme, že z toho vyplyne nějaká šňůra po tamních klubech. Láká nás na tom i dobrodružství hrát pro lidi, kteří nevědí úplně přesně, na co jdou a co od toho mohou čekat. To je tady už nemožné, našinec si nás chodí spíš už jen prohlídnout.

Sumárně: Má Radek Pastrňák raději léto,nebo zimu?
Jednoznačně léto. Mám rád slunko, ale mám ho ještě raději, když na něm přímo nejsem, když sedím ve stínu pod stromem, piju pivo a jen tak zpovzdálí pozoruju léto kolem. Mám rád léto i proto, že člověk nepotřebuje příliš mnoho oblečení, a tak se může chovat co nejpřirozeněji. Zbytek roku je už pochmurný.

Od vašeho posledního tuzemského vystoupení uplynul - nepočítáme-li silvestrovskou Lucernu - víc než rok. Proč hrajete tak málo?
Možná to tak není, ale my měli pocit, že už je toho dost, že už to snad nikoho ani nemůže zajímat. Byli jsme rozmázlí v médiích, koncerty nás sice pořád bavily, jeden se ještě lišil od druhého, ale už nám přesto začaly připomínat rituál podobný tomu, že ráno, hned jak vstaneš, vyčistíš si zuby. Vzájemně už jsme si byli taky na pokraji snesitelnosti, takže koncem minulé šňůry jsme místo slov vydávali už jen podivné zvuky. A tak jsme udělali pauzu s tím, že urodí-li se nějaký materiál, udělá se další deska, neurodí-li se, bude pauza delší. Materiál se urodil, deska vyšla na jaře. Původně plánovanou květnovou šňůru jsme vzhledem k průtahům v jednání se sponzory přesunuli na podzim.

Nestýská se po pódiu?
Stýská se mi po hraní. Jenže šňůra je plánovaná zase spíš po větších sálech, což je sice fajn, ale mně tam nezbývá než hrát si jenom pro sebe, protože taková místa neumožňují bližší kontakt s posluchačem, jaký dovoluje klub. Hraní se tak redukuje jen na muziku, věci nad ní vyjdou hluše.

Sponzory už máte?
Podle posledních zpráv, co mám od Richarda, pořád ještě ne. Ale už to máme spočítané tak, že přijde-li přiměřené množství lidí, podaří se nám z peněz, co vyděláme, zaplatit techniku a na každého z nás zbudou asi tři stovky za koncert. Ale zahrajeme si. Už nás svrbí prsty.

Poté, co jste natočili Dřevo, prohlásil jsi v jednom rozhovoru, že pořád čekáš na to, až natočíš tu pravou desku. Dřevo to nebylo. Je to Rastakayakwanna?
Bezpochyby jsme Rastakayakwannu dělali s radostí. Dřevo je hodně uzavřená, introvertní deska. Jsou na ní věci, které jsem si udělal prakticky jen pro sebe a ani je snad neměl nikdo slyšet. Novou desku chápu jako jakousi demonstraci síly a s takovým pocitem jsem ji trochu i dělal. Při poslechu domácích kapel - nemůžu vlastně ani jmenovat, je to jen pocit vycházející z náhodného poslechu rádia nebo televize, desky si nekupuju - zjišťuju, že mě nebaví. Buď tam je slyšet zakuklené něco, co už odněkud znám, nebo je to cosi ve stylu brněnské scény, pro vysoce soustředěného posluchače. Nikdo ale nedělá muziku, která by se dala poslouchat tak i tak. Tak to mám nejraději. Je-li z hudby cítit takový díl práce, že ji lze pouštět v rádiu i se na ni vysoce soustředit při poslechu doma. Jako auto, které je jak pěkné, tak i dobré. Proto demonstrace síly: tady máš tohle, tady tohleto, a jinak mi vlezte kamsi. Netvrdím, že takový přístup je mi nejvlastnější, ani to, že jsem dnes s deskou beze zbytku spokojený. V době, kdy jsme ji dělali, jsme s ní ale byli spokojeni maximálně. Jako s každou předtím.

Rozdíl od předchozích je ale značný. Novinka je až marnotratná, přes dvacet kousků. Stačilo je rozaranžovat a mohli jste mít téměř vystaráno pro další desku.
Takhle se nedá taktizovat. Každá písnička se vztahuje k určitému momentálnímu pocitu. To už by mi přišlo jako příliš velké podnikání. Větší množství je dáno tím, že jsme měli dostatek času. Ve studiu, ale i na psaní. Jsou tam jediné dvě věci staršího data - Až já budu svatý, kterou jsem nedopsanou schovával pro jednoho kamaráda ze Zlína, a Normální den na frontě, která se datuje od Jízdy. Měl jsem ji od té doby schovanou a nebyl jsem si jist, jestli to není příliš černý humor. Zase nám něco zbylo na další desku, tak je to taky pokaždé. Roztočíme vždycky všechno a přirozená selekce - prostě už nezbude čas k některým věcem se vrátit a dodělat je, což signalizuje, že to asi nestálo za to - udělá zbytek. Jak deska vypadá, zjistíme až u masteringu, kdy jí slyšíme poskládanou tak, jak vyjde. Dříve to nevíme.

Producent zvnějšku by vás mohl k nějaké taktice nutit. Je to i proto, že si neberete nikdy producenta?
Předně nevím, kdo by to mohl být. Asi bych žádného nesnesl, musel bych ho vyhnat. Producent je dobrý u kapely, která neví, co se sebou. Těm to může ukázat. My docela dobře víme, co jsme. Nebo si to aspoň myslíme.

Všeobecně se o poslední desce mluví jako o vaší nejlepší. Souhlasíš? A máš jakýsi šestý smysl, kterým to už dopředu vycítíš?
To se neví nikdy. Každá písnička se sice míchá tak dlouho, dokud výsledek není nejlepší. Jenže to už je člověk tak zblblý, že si nevybaví výchozí pocit, s nímž ji psal. A tak okamžiky naprostého nadšení, jak je to krásné, střídají deprese z toho, jak se to nepovedlo. Ale mohu mluvit jen za sebe, za člověka, který má nejraději ty desky, do jejichž tvorby nejvíc mluvil, tedy první a druhou. Z nich mám ty nejlepší pocity. 

Přiblížil ses tímto albem o něco svému ideálu?
Snad. Víš, nedávno jsem si pořídil auto, které jsem do té doby neměl. A jednou cestou do Plzně jsem si přehrál jednu po druhé všechny naše čtyři desky. A zjistil jsem, že hrozně málo používám kytaru. Já, kytarista! Proto velice silně přemýšlím o tom udělat si desku úplně sám. Odbubnovat si ji, odbasovat, odehrát na kytaru, to především. Potřebuju ze sebe prostě vydat to, co jsem se v životě na kytaru naučil.

Jak to, že si jako kapelník neprosadíš na desky takovou podobu písní, jakou si představuješ?
Snad jsem měl být advokát a ne kytarista... To máš tak: Člověk narozený ve znamení Vah zaujímá ve společnosti druhých vždy tu pozici, která tam schází. Vyvažuje celek. Straka je virtuos na klarinet, Vavřík, Nytra, všechno páni muzikanti. Proto já si jen tak něco odzpívám. Ale už cítím, že bych si potřeboval na kytaru zahrát.

Potřebuješ ke své tvorbě nějaké silné impulzy zvenčí? Třeba z jiných oblastí umění?
Určitě v člověku něco zůstává, zažije-li umělecky hodně silný impulz. Přinejmenším se oprostí od lží, kterými se sám obalil. Byl jsem si za tím účelem skočit bungee, abych se oprostil od všeho špatného, jak mi ti, co to prožili, líčili. Neměl jsem z toho bůhvíjaký pocit. Spíš jsou věci, které působí mimoděk. Když jsem psal Mám jednu ruku dlouhou, dostal se mi tam refrén ze Zappovy desky Sheik Yerbouti, kterou jsem měl dávno naposlouchanou a snad deset let jsem ji předtím neslyšel. To je ten případ. Je to krádež? Nevím...

Vaše čistota, netendenčnost, jejichž opak jsi asi měl na mysli, když jsi mluvil o našich kapelách: je těžké si ji udržet?Chce to neustálou sebekontrolu, nebo to jde spontánně?
Každý je zblblý. Z okolí, z psychologické sítě, co se kolem něj rozprostírá. Teď jsou moderní peníze, auta, mobilní telefony... taky ho mám... To jsou ale věci, které podle mě nemají s životem nic společného. Myslím si, že člověk se musí dívat hlavně na sebe a do sebe. Nevadí, že tam najde málo krásného. I ta trocha je povzbuzující i pro ostatní.

Je pravděpodobné, že opět budete příští rok šlapat na pódium pro Gramy. S jakými pocity tam při svém nepříliš uctivém vztahu k této ceně půjdeš, půjdeš-li vůbec?
Nebudu-li mít na práci nic lepšího, půjdu tam. Dostaneme-li nějakou cenu, převezmu ji a budu se snažit být lehkým způsobem vtipný, abych tam nepůsobil jako dělník, který si jde pro výplatu. Nebudu rozhodně děkovat Bohu, i když by to v jiné souvislosti třeba bylo na místě. Vždyť celá Gramy je tu proto, aby si agentura, která tu akci pořádá, vydělala nějaké peníze, o ničem jiném. Možná pomůže k penězům i některé kapele, která tam zazáří. Ale je to v podstatě taková habaďůra.

Už tě propustím. Běž si najít místo, kde se dobře kouří... Když už jsme ale u toho, je to bezpečné?
Kouření škodí zdraví a způsobuje rakovinu, to si můžeš přečíst na každé krabičce cigaret.

Mám na mysli jiné kouření a řekl bych, že ty ve svých písních taky.
Já? Já ne. Máš na mysli trávu nebo hašiš? Já zpívám o obyčejném, normálním kouření. Ale chceš-li vědět něco o tom druhém, budiž. Myslím si, že je to bezpečné. A taky inspirující. V autorské činnosti je to dokonalý startér z otupení ke všímavosti. Podobně jako kořalka. Přiznám se ti, že jediný koncert poslední šňůry jsem neodehrál, aniž bych si nedal cigárko trávy. Hraješ pak uvolněně a líp. Ve velkých sálech, kde koncerty probíhaly, je přímo nutnost vytvořit si na pódiu vlastní svět. V klubu to nepotřebuju. Když s kapelou zkoušíme, taky ne. A teď si pojď najít místo, kde si dobře zakouříme. Normální tabák. Tam ti vysvětlím, že to je pro mě vzpomínka na dobu, kdy mi bylo šestnáct let a posezení s partičkou v zahradní restauraci Na společenstvu v Ostravě s cigárkem u piva pro mě bylo tak romantické a kouzelné, že na to nemůžu zapomenout...

Mladý svět 37/97

Design by www.borgo.cz | NAVRCHOLU.cz (C) Copyright by www.borgo.cz