Ostravu mám rád
Text: Petr Volf
Foto: David Kraus

RADEKPASTRŇÁK (34) mě čekal v Ostravě na parkovišti u benzínové pumpy. Potom nějakou dobu přemýšlel, do jaké hospody či kavárny zajdeme. "Musí se to zvážit, aby byl klid," vysvětloval. Pak jsme jeli kamsi na periférii, kde naproti fabrice jako zázrakem stála dřevěná krčma. Sedli jsme si do volné místnosti. "Vidíte, je tu klid," pochvaloval si. Do okamžiku, než před něj starší paní hostinská postavila pivo a šibalsky se zeptala: "Jste ten, co si myslím?"

Stává se vám běžně, že vás lidi v Ostravě poznávají?
Poznávají. Ale co se dá dělat. To je taková ta mediální sláva. Prostě to tak je.

Dělá vám to dobře?
Nedělá a pořád s tím nejsem ještě vyrovnaný. Lepší je přijít do hospody a mít svůj klid než se nechávat okukovat. Jednou, když jsem hrál ještě v kapele Marie Rottrové, jsme byli v Mělníku. Hráli jsme dvojáky. O přestávce jsme seděli ve foyeru kulturáku, pili kávu a přišla paní s dcerou. Postavily se před Marii a matka řekla dceři: "Vidíš? Tak to je Marie Rottrová. Podívej se, jak je krásná!" A holka se asi minutu s otevřenou pusou dívala, jak je Marie Rottrová krásná. Tenkrát jsem si uvědomil, jak strašný je to opruz.

Napadlo vás, že byste někdy něco podobného zakoušel na vlastní kůži?
Kdepak. Ono se to ale dá vydržet. Nikdo ze mě tričko nestrhává... na fanynky už jsem starý. Přijdou se sice po koncertě podívat do šatny, ale když vidí bandu zpocených dědků, otočí se a rychle vycouvají. Jestli jsem měl nějaké ambice, tak spíš takové ty elitářské, chtěl jsem, aby si mě vážili v branži nebo lidi, kteří se o muziku zajímají hlouběji.

Téhle satisfakce se vám dostává?
Teď už je to slabší. Někteří kolegové jsou na nás nasraní, že už dlouho okupujeme žebříčky a prodeje. Cítím pohledy skrz prsty. Po třech letech se člověk holt okouká a dostavuje se závist. Taky se stane, že vám někdo obejde auto před barákem korunou.

To je ošklivé ...
Naštěstí se mi to stalo jen jednou, mohl to být nějaký ožrala v blbém rozpoložení.

Vy jste nikdy neměl v mládí takové stavy?
Já ne, ale měl jsem kamarády, kteří občas skákali cestou z hospody po autech, ale ne že by někomu chtěli ublížit, spíš od radosti ze života. Takové výstřely euforie jsem neměl.

Jak dlouho se vlastně"natvrdo" živíte muzikou?
Devět let.

Byl to váš sen?
Sen? Byla to nutnost! Nemohl jsem chodit do práce. Takový ten normální pracovní proces spojený s docházkou na nějaké místo mi nějak neseděl. Nešlo mi to. Strašně jsem tím trpěl. V podstatě jsem byl vždycky rozhodnutý, že budu hrát.

Jakou školu jste vystudoval?
Stavební průmyslovku. Pak jsem šel pracovat na stavbu. Tam jsem postupoval směrem od mistra přes zedníka až k pomocníkovi zedníka. Prodělal jsem takovou sestupnou kariéru. On měl totiž pomocník zedníka nakonec víc peněz než mistr. Taky jsem dělal závozníka, rozvážel potraviny, byl jsem topičem v kině Vesmír.

To jste musel vidět hodně filmů?
Mohl, to jo, jenomže jsem byl raději dole v kotelně a trápil jsem španělku. Vždycky když šly titulky, nakonec bylo připojeno: dnes vám topil Radek Pastrňák...

Dočetl jsem se o vás,že jste taky hlídal parkoviště.
Doma jsme se na začátku devadesátých let ocitli ve finanční krizi a já jsem špekuloval, jakou práci vzít, abych si při ní mohl brnkat na kytaru. Našel jsem místo nočního hlídače. Pak jsem zjistil, že mi to nějak nevadí, a hlídal jsem i přes den. Trhal jsem lístky a mohl jsem si špekulovat o čemkoliv.

A když někdo přetáhl hodinu o pět minut, tak jste mu taky hned počítal i druhou hodinu, jak je zvykem většiny hlídačů?
Vždycky ne. Záleželo na ksichtu řidiče nebo na mém momentálním psychickém rozpoložení, jestli jsem byl zrovna v prohranecké náladě, tak jsem přimhouřil oko, ale když jsem chytl agresívní, tak jsem byl přísný jak kat. Tuhle práci jsem mohl vydýchat. To bylo moje poslední zaměstnání.

V každém životě se zpravidla dostaví okamžik, který je důležitější než jiné - může to být i náhoda - a jenž může nakopnout člověka někam jinam. Vybavíte si ho u sebe?
Všechno nabralo obrátky filmem Jízda, urychlil moji popularitu, otevřel cestu k širšímu publiku. Ale k muzikantskému vývoji nepomohl.

Dělal byste něco jinak?
Možná by to, co dělám, šlo jinudy. Nešlo by to tak rychle, ubíralo by se to přirozenou cestou. Takhle to může vypadat, že jsem nějaký dravec, který se objevuje v novinách a televizi.

Schraňujete články osobě?
To dělá moje maminka.

Jízda - dlouho jste se rozmýšlel, jestli v ní přijmete roli?
Já jsem v ní nechtěl hrát, protože jsem stydlivý, a když mám dělat něco, co neumím, tak jsem hodně nejistý. Chlapci z kapely společně s Honzou Svěrákem ale zaklekli, dali mi válečky a nemohl jsem couvnout. Podlehl jsem.

Když jste potom Jízdu viděl v kině, jaký jste měl ze sebe pocit?
Každý, kdo se takhle poprvé vidí, tak zakouší hrozné chvíle - než si na sebe zvykne. Mně přišlo, že jsem v tom filmu vlastně takový jako v reálu. Nějak jsem se nezkoumal. Už během natáčení jsem měl v hlavě muziku na další desku, netrápil jsem se sebezpytováním. Takové to psychoanalyzování sebe samého je mi cizí.

Říkáte, že jste dost podobný filmovému hrdinovi. To máte i tak ostýchavý vztah k holkám?
V tomhle případě se liším. V osobním životě to tak tragikomické nemám. Jsem normálnější. Rozhodnější.

Kdy jste se oženil?
Ježíši Kriste... může to být asi pět nebo šest let. Já nemám paměť směrem dozadu. Minulost mě nezajímá.

Neohlížíte se?
Omezuju to. Pokud se ohlídnu, tak jdu jen po tom, co jsem udělal špatně, abych se mohl vyvarovat chyb. Jinak je to ztráta času. Snažím se žít hlavně budoucností. Pořád mám hlavu naštelovanou na muziku.

Co na to manželka?
Trpí tím, a tak se furt hádáme, kde jsou meze mé profese. Ale já nemohu moc brát ohledy na to, co po mně žena chce. To bych se mohl na muziku rovnou vykašlat. Já jsem hlavně muzikant.

A pak až manžel?
A pak až manžel a otec. Myslím, že je to v pořádku. Jinak to nejde. Pro děcko je přece taky důležité, aby si mohlo táty vážit pro to, co dělá, a nemělo by rozhodovat, jestli čtu pohádky na dobrou noc, nebo ne.

Je manželka aspoň vaše fanynka?
Nikdy zvlášť nebyla. Na kytaru jsem ji neutáhl. Dali jsme se dohromady kvůli jiným věcem než hudbě.

Poslouchá malá Magdalena Buty?
Nekrmím ji tím, ale to, co děláme s kapelou, se dětem líbí, takže když si naši muziku doma pustí v kazeťáčku, je to celkem příjemné. Nevidím v tom nějakou úchylku.

Odkud berete inspiraci?
Vždycky jsem se někde zavřel o samotě a čekal, až něco přijde. Nedávno jsem si uvědomil, že nejlepší na to je sednout si dejme tomu do hospody a poslouchat, jak lidi mluví. To jsou takové šlupky, co z těch lidí vypadnou, pak už se dá navázat.

Co je na dobré písničce podle vás nejdůležitější?
Hlava textu, vstup do písně. První řádek. Když už jste vycvičený, dá se psát poměrně rychle. Teď mi to ale nejde tak rychle jak dřív. Víc se s tím babrám. Možná je to chyba.

Docházejí vám síly, nebo to berete vážněji?
Cítím to tak, že jsem méně otevřený. Mám období, kdy se tím, co dělám, hodně zabývám. Někteří kritici se otírají, že poslední deska není taková jako druhá nebo třetí.

Mají pravdu?
Jak říkám, přemýšlím o tom. Pravdou je, že u prvních dvou desek jsem většinu věcí rozhodoval já a byly především mým otiskem. Na poslední desce se už podílela celá kapela. Ono to je ale asi v pořádku, když mudruje víc lidí.

Jste liberál?
Jsem, ale všechno - i liberalismus - musí mít své meze. Chtěl bych to trošičku přibrzdit, protože se mi zdá, že se v té muzice začínám ztrácet. Špekuluju o tom, že bych něco zkusil na vlastní pěst. Abych si ujasnil, jestli je to otázka docházení inspirace, nebo toho, že do věcí mluví víc lidí. To potřebuju vědět. Pro moje sebevědomí je to dost podstatná záležitost. Uvažuju, že bych to i možná sám nahrál, kytaru, bicí - kdysi jsem bubnoval, to by neměl být problém.

Čekal bych, že po nové desce, která se hraje v rádiích, prodává se, budete spokojenější...
Když se tedy zase jednou ohlídnu - jak jsem řekl, nedělám to často -, tak po každé desce jsem nespokojený. Vyrojí se mi vždycky spousta písniček, které bych rád udělal, a tak se z toho musím vypsat a dopsat se až k další desce. Odpad odpadá, až zůstanou krystaly, s nimiž se pracuje.

Když vymýšlíte texty, slyšíte současně hudbu?
Prakticky jo. Jde to ruku v ruce jako jedna věc. Je to taková magie. Když se skládá, nic jiného to není než alchymický proces, v němž je hlavně třeba správně se rozhodnout, kdy začít a kdy skončit. Písničku si hraju v hlavě tak dlouho, až si myslím, že to líp nepůjde, a pak přijde okamžik, kdy musí jít ven. Později se připojí nějaké aranže a efekty, ale ty už nejsou až tak podstatné. Podstatná je nosná melodie a chytrý text.

Jak se vyrovnáváte s tím, že jdete od desky k desce, že nemáte vlastně nikdy hotovo?
Nevím, jak by to mělo jinak být. V hlavě se mi pořád hromadí nějaký materiál, bobtná to ve mně, roste. Ve studiu to potom porodím a vyčistím se. Horší by bylo, kdybych byl uvnitř prázdný.

Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného?
Nedovedl. Protože nechci. Nedávno jsem viděl v televizi medailón o Quincym Jonesovi, který se neuvěřitelně do muziky položil. Na závěr tvrdil, jak ho ta rodina zajímá, a to byl jediný okamžik, kdy jsem mu nevěřil. Kolem seděly děti a šťouraly se v nose. Myslely si svoje. Ale jinak mi připadal šťastný.

Kdy jste vy šťastný?
Třeba když dostanu dobrý nápad. Když přijde něco, o čem vím, že je to to pravé. Rozsvítím se jako žárovka. Nebo když si s někým perfektně zahraju.

Co pro vás znamenají peníze?
Štěstí ne. Jasně, když přijdou, je zbytečné se jim bránit. Proč taky? Přinášejí svobodu, ale ne na sto procent, protože ruku v ruce s nimi jde závist. Prachy taky zabíjejí čas, protože když je někdo má, tak se musí starat, aby o ně rychle nepřišel. Někdo tím je schopen strávit celý život. Já jsem jich ještě tolik nevydělal. Koupil jsem si auto, dřevěnici v Beskydech a momentálně se zabývám otázkou, jak vystačit s dvěma tisíci na měsíc.

Šel byste kvůli penězům do nějaké televizní show?
A jako nějaký šašek předstírat, že hraju, když je to na playback? To je hranice, kterou nikdy nechci překročit. Všechno, o co jsem se snažil, by šlo do prdele. Muzika je pro mě komunikace. To, co se vysílá v televizi, s komunikací nemá nic společného.

Zmínil jste se, že k vám nápady často přicházejí v hospodě. Může vůbec bez ní muzikant existovat?
Ať se na tuhle práci díváte, jak chcete, ať chcete sdělovat nějaká moudra, je to vždycky zábava. A paření je k tomu podstatné, protože střízlivý člověk ze sebe málokdy dostane něco, co si doopravdy myslí. Kdežto když se opravdu uvolní nějakým chlastem nebo mařenou, tak z něj padají věci zevnitř. Ani to sám třeba neví. To je to místo, kdy začíná být člověk zajímavý. I sám pro sebe. Navíc zjišťuju, že když se sejde víc lidí, uvolní se, a tak přicházejí nápady rychleji. Člověk se chce blýsknout, říct něco, co by zaujalo i ostatní.

Jste schopen dělat muziku střízlivý?
Jistě, hromadu písniček jsem napsal střízlivej. Když si člověk vyprazdňuje duši a píše takové ty výpovědi, je lepší mít čistou hlavu.

Takže pití není jediný motor?
Není to motor, ale je to příjemný katalyzátor.

Použijete někdy při komponování nějaké vize, které proběhly ve snu?
Sny mívám, ale nepracuju s nimi. Je to půda, na které si nejsem jistý. Snažím se dělat jen s tím, o čem si myslím, že mám pod kontrolou. Nepouštím se do mlhovin, kterým nerozumím. Vize, jejichž vedlejší významy nemám do poslední mrtě osahané, nepoužívám. Není to fér vůči posluchačům. Mám rád čistou práci. Každá kulka netrefí, jasně, ale chci neúspěšné zásahy minimalizovat.

Znáte noty?
Znám. Myslím, že na tom není nic špatného. Ale noty jsou nepřesné, nedokážou dokonale zachytit hudbu. Proto je v kapele používáme jen zřídka.

Pomáhá vám muzika z depresí?
Psaní i hraní jsou pro mě způsob, kterým čelím problémům. Někdo jezdí do kopce na kole, mně stačí, abych si zahrál s kamarády.

Hodně muzikantů si buduje tvrdě svůj image skrze ostentativní postoj ke sportu. Jak jste na tom vy?
Hrával jsem basket, ale nějak jsem přestal růst. Taky jsem hrál pinec - stolní tenis. Proti sportu nic nemám, ty kolektivní se podobají muzice, protože musíte hodně přemýšlet, být připravený rychle řešit nečekané situace a vymýšlet fígle, kterými dostanete protivníka.

Poznáte předem, jak se vám bude při koncertu dařit?
Musíme mít klid. Strašně důležité je, aby do šatny nikdo před vystoupením nechodil. Kapela musí být sama. Kvůli soustředění. Z toho hlediska jsou utrpením koncerty v Ostravě, Zlíně nebo Brně, když přijdou kamarádi a chtějí se vybavovat. Nic horšího neznám. Jinak děláme malé rituálky, zavržeme si spolu, uvolníme se. Pak nastoupí rozhodující okamžik. První styk s publikem. Ten rozhoduje, jaký bude koncert.

Cítíte nějaké vibrace?
Dají se skoro nahmatat. Hned vím, jak jsou lidi naladěni. Visí to ve vzduchu.

Dá se překonat špatná nálada?
Pokud se hodně daří, tak se i negativní publikum dá zlomit. Poslední dobou jsme to většinou zvládli. Akorát na jedno hraní nevzpomínám rád. Loni na silvestra jsme vystupovali v Lucerně a to bylo peklo. Na pódiu nefungoval jediný odposlech, nic jsme neslyšeli, museli jsme dvakrát přerušit - marně. Lidi na nás řvali, že jsme namyšlení blbečci. Nikdo z nich to nechtěl pochopit. Nešlo to zachránit.

Přitom jste nebyli v Lucerně nováčci. Dokázali jste ji předtím několikrát vyprodat...
Však ji mám rád. Kvůli tomu jejímu geniu loci. Je to důležité místo pro každého, kdo v Čechách dělá muziku. Aspoň jednou si tam zahrát je nutné. První koncert v Lucerně jsem bral jako svůj vrchol. Je sice velká, ale připadá mi, že jsem v nějakém klubu. Kluby mám raději než velké haly - dá se v nich hrát tak, že tou kytarou někoho vyloženě taháte za knír. Dá se komunikovat.

Kolik na vás nejvíc přišlo lidí?
Dvanáct tisíc na ostravském náměstí. Ale přišli v takovém počtu možná proto, že to bylo zadarmo.

Nemáte někdy chuť si s takovou masou pohrát, zkusit s ní manipulovat?
Tyhle věci jsou nebezpečné a je lepší dát od nich ruce pryč. Když se to vymkne, může to být průser.

Odmalička žijete v Ostravě - neuvažoval jste se vzrůstající popularitou, že byste se třeba přestěhoval do Prahy?
Tady jsem v pohodě. Ostravu mám rád, tu její atmosféru, fabriky, lidi. A neotravují mě tady média, jsem ušetřen nejrůznějších svodů. Můžu se soustředit na svoje věci.

V Čechách jste se dostali na špičku. A co zahraničí?
Jediná země, kam bychom snad mohli jet hrát, je asi Polsko, protože mám dojem, že by nám tam mohli rozumět. To je základ. Klidně bych jel do Ameriky, ale asi by nás brali jen jako exoty. Anglicky neumím, a když by našim textům publikum nerozumělo, bylo by to jen tak napůl. Jazyk je ošemetná věc. Když se chce člověk vyjadřovat přesně, musí ho dokonale znát.

A když chce být dobrý instrumentalista, měl by cvičit. Cvičíte na kytaru?
Necvičím. Autorská stránka vytěsnila hraní. Nedávno jsem si projížděl stupnice a zjistil, že jsem všechno zapomněl. Původně jsem byl hlavně kytarista, teď už si v kapele moc nezahraju, tak přemýšlím, že bych zúročil, co ve mně kdysi bylo. Možná se pustím do většího hraní, do větších ploch. Chci se kytarizovat.

Budete třeba v padesáti ještě koncertovat?
Já svůj věk nějak nevnímám. Podstatné je, abych i v těch padesáti dělal muziku, která by někoho brala. Jsem přesvědčený, že mě hraní nepustí nikdy.

Reflex 34/97

Design by www.borgo.cz | NAVRCHOLU.cz (C) Copyright by www.borgo.cz