Chodí nebo stojí, mluví nebo mlčí
Text: Jiří Macek

Kuličkáři Buty

V roce 1992 natočila skupina Buty první desku. Kvůli ní se vlastně sešli. Nemysleli na budoucnost, neměli v plánu koncertovat. Pět let poté jsou snad nejpopulárnější českou kapelou, Česká televize o nich natočila dokument a ve skříních mají bezpočet cen. Nedávno natočili čtvrtou desku. Jmenuje se Rastakayakwanna a je plná barev.

Cesta byla suchá, místy mokrá,
viditelnost byla celkem dobrá.
Na strmých svazích hor pěstovali pšenici
ve volných chvílích hráli golf
cesta byla suchá, místy mokrá
a je mi tak jak může být
spokojenému jen.

Andrei Toader, Cesta byla suchá (1997)

Od začátku.
Radek Pastrňák: Je pravda, že jsme se s Richardem dali dohromady jen kvůli tomu, abychom natočili jednu desku, ale že jsme se v ní sešli zrovna v téhle sestavě, to náhoda není. Věděli jsme o sobě.
Andrei Toader: A pak se nám nechtělo rozejít.
Richard Kroczek ml.: Chtělo se nám hrát. Bavilo nás to spolu.
Radek: A baví stále.

I když už nežijete v jednom městě?
Radek: To je pravda, že v Ostravě žiju už jen já, Richard a Milan Straka, ale myslím, že společně strávený čas je důležitý hlavně při zakládání kapely. To musí být lidé stále spolu, ve zkušebně, v hospodě. Musíte cítit společný tah, ale teď už ne. Teď už se známe a rozumíme si i na dálku.
Andrei: Víš co je zajímavé? Já jsem byl letos na chalupě ve vesnici, kam jsem jezdil od třinácti každé léto, a potkal jsem tam své bývalé kamarády. Od těch třinácti jsme se neviděli a chvíli jsme se samozřejmě nemohli poznat, ale pak to bylo něco fantastického. Pekli jsme buřty, kolem nás běhaly naše děti a my společně poprvé ochutnali alkoholické nápoje. Dlouho jsem se tak nenasmál. Jako by se nic nezměnilo. Možná právě proto, že jsme spolu strávili spoustu času v letech, kdy to bylo podstatné.

Myslíš dětství?
Andrei: Jo. Všechno, co jsem tehdy zažil, mě ovlivnilo. Hlavně všechna ta poprvé. Když jsem hrál poprvé fotbal, ochutnal první pivo.
Radek: V dětství se toho naučíš nejvíc o tom, jak žít, jak přemýšlet. Ať chceš nebo nechceš, rodiče ti dají pro život základní vzorec.

Na co si z dětství nejčastěji vzpomenete?
Radek: Člověče, já si pamatuju, jak mě maminka ukazuje z okna porodnice. Narození si nepamatuju, ale ten pohled z okna naprosto přesně. Zelená tráva, stromy a někde v dálce pár lidí.
Richard: Pro mě je dětství hlavně nekonečná cesta do školy. Tři a půl kilometru tam, tři a půl zpátky. Bydleli jsme s rodiči v Bílé vodě u polských hranic a tu cestu jen tak nezapomenu. Dolů se to vždycky seběhlo, nebo v zimě sjelo na lyžích, ale zpátky to bylo někdy docela krušné.
Andrei: Já si asi nejvíc pamatuju, jak jsem pořád neuměl říct "r" a taky jak jsem jednou spadl do vody a hrozně jsem se lekl vodoměrek na hladině. Strašně jsem řval.
Radek: Dětství je krásná věc. Pro mě je něčím absolutně čistým.
Richard: Mě se před rokem a půl narodil syn, a tak mám možnost vidět všechno z druhé strany. Žiju s ním, dívám se jak roste, jak pomalu začíná mluvit a poznávat věci kolem sebe, a to je ohromný zážitek. Absolutně ho miluju.

Všichni pocházíte z Ostravska. Jaký máte k Ostravě vztah dnes?
Radek: V Ostravě jsem se narodil a jsem v ní doma. Mám tam ty své "kuličkáře", známe se, zdravíme. Nevím, proč bych se měl někam stěhovat. Abychom v Praze mohli točit reklamy? To mě neláká.
Richard: Je to příjemný pocit být někde doma. Lidé nás tady znají odjakživa, pamatují, jak jsme začínali. Mám Ostravu rád a taky hory. Beskydy, Jeseníky.
Radek: To je pravda. Já teda nejraději sedím v hospůdce, povídám si s kamarády nebo jen tak koukám, ale letos o Velikonocích jsem odjel právě do Beskyd. Byl jsem tam s partou lidí, které jsem většinou ani neznal, ale mám z toho výletu hrozně příjemný pocit. Chodili jsme po horách, povídali si nebo mlčeli, a mě se ti v hlavě tak všechno hezky srovnalo. Takové výlety musím podnikat častěji.

A jaký je vztah Ostravy k vám, když jste teď slavnou kapelou?
Richard: Nic se nezměnilo. Někdo nás má rád, někdo ne. Tak jako odjakživa. Žádný fanatismus.
Radek: Normální lidi se chovají normálně, a co si vezmeš na těch ostatních?

Živíte se už jen hudbou?
Richard: Ono je to vlastně teď tak, že bychom se jenom hudbou živit mohli, ale neživíme. Práce pro nás není existenční nutnost, ale většinou se nám nechce nechat práce, kterou děláme. Baví nás. A taky člověk aspoň nemusí mezi koncerty sedět doma a koukat do zdi.
Radek: Jen já nic jiného nedělám.

Myslíš si, že budeš slavný navždy?
Radek: Takhle o tom neuvažuji. Zatím mě hudba baví, naplňuje. Nevím, třeba jednou přijde chvíle, že už nebudu vědět jak dál nebo naše desky nebudou nikoho zajímat a já si budu muset najít nějakou práci, ale teď o tom nepřemýšlím. Hudba není moje práce, ale můj život. I když se někdy cítím unavený, třeba když vylezu po šesti týdnech ze studia, je to příjemná únava.

Jsi z celé kapely nejpopulárnější. Jaký je to pocit?
Radek: Spíš mi to vadí. Kdyby to šlo, tak bych raději naši muziku vůbec nespojoval s nějakým ksichtem. Jde přece o výsledek, a ne o obličej na plakátě.

Vadí ti, že jsi natočil film?
Radek: Natáčení Jízdy s Honzou Svěrákem bylo hodně v pohodě, nikdo mě do ničeho nenutil a všechno, co se dělo, mi bylo blízké, ale hercem se zrovna necítím. Nemyslím, že bych ještě někdy natočil nějaký film.

A co filmová hudba?
Richard: Ta by nás bavila, ale zase není tolik filmů, ke kterým bychom ji rádi dělali. Navíc po Jízdě jsme sice dostali spoustu nabídek, ale ze všech stejně nakonec sešlo.

Co je pro vás vlastně impulsem pro natočení desky? Smlouva?
Radek: To ani ne, spíš že se po čase vždycky nahromadí materiál a člověk se ho prostě musí zbavit, aby měl zase čistou hlavu. Alespoň u mě to tak je.
Andrei: Člověk může hrát ty písničky dál, ale už nemusí přemýšlet o tom, jak je zakonzervovat.

A pak Buty hráli a Radek zpíval. Když jsem šel domů, spolu s ním jsem si zpíval:
"Až já budu svatý,
budu čurat na mraky
a kdo neměl na zemi
na čurání korunu
vyčurá se taky..."

Televize 24/97

Design by www.borgo.cz | NAVRCHOLU.cz (C) Copyright by www.borgo.cz